180° vpřed nebo vzad?

6. července 2017 v 22:14 | Miky |  ►Diary
Jak už to tak u nás dvou bývá ani teď tomu nebylo jinak a po období kdy jsem byla naprosto nepodtatným článkem celé skládačky jeho života jsem se stala částí nejpodstatnější.

Postupem času jsem přestala doufat v nějaký šŤastný konec ani v přátelství natož ve vztahu. Začala jsem vnímat nás dva jako dílky které do sebe nezapadají a nikdy nemohou být spolu. Ačkoliv jsem vždycky bojovala za to co chci teď mi už nějak docházelo, že to je marné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se to otočí takovýmhle způsobem a my skončíme nakonec opět spolu.

i když nedokážeme ani jeden říct jestli to vydrží, to že nás to pořád táhne k sobě mi přijde jako dost velký důvod to zkusit. Je to pro mě dost těžké začít věřit znovu člověku, který mi tolikrát ublížil, ale ještě těžší je pro mě ho nechat jít dál bez toho abych věděla, že nedělam chybu a nenechám si odejít štěstí. Protože ani potom všem jsem nepřestala chtít být sním. Nedokážu si představit budoucnost s nikým jiným a tak proc bych měla opouštět to co jsem chtěla mít?

Spousta lidí bude stát proti nám a bude to moc těžké si ohájit že spolu chceme být. Naše rozdílné povahy zaviňují spoustu zbytečných nedorozumnění a hádek, které nás od sebe vzdalují, ale i přes to je mezi námi něco tak silného že pro mě to špatné snad nic neznamená.

Hrozně bych si přála aby to teď bylo vážnější než kdykoliv předtím, abych už vedle sebe měla partnera, který mě podrží a já podpořím jeho. Jsem připravená být s někým kdo mě bude brát jako rovnocenného partnera pro život, ale nejsem si jistá zdali chceme to samé.

Přes všechny překážky, pochybnosti a obavy jsem ochotná znovu vsadit všechno co mám na jednu kartu, kterou je on. Sice nevím jakto dopadne, riskuji, že mě znovu zlomí a znovu podlomí to co sobě buduji. Ale nešel by teď sám proti sobě?

Potom všem jsem si uvědomila že nemusím být pořád já ta yco se bude o něco bát. i on může přijít o něco co mu nikdo jiný než já nedám.

Když mi řekl že by chtěl být semnou, že mu to došlo nemohla jsem ani uvěřit že to říká on. Nečekala jsem to vůbec, protože jsem přestala věřit tom, že se odhodlá si mě ubránit před okolím. ALe překvapil mě, víc pozorný ke mě nikdy nebyl. Jsem tak šťastná že ho mám vedle sebe a ani to neumím dát najevo.

Občas jen tak koukám a sleduju to užasný co v něm vidím, stačí mi sedět v jedné místnosti s ním a cítím se hned lépe, naplněná a konečně úplná. Bez te prázdnoty která mi po něm zůstala v srdíčku. Je mi sním tak moc dobře i pres to jak se bojím. Jsem tak moc ráda a zároveń furt nemůžu uvěřit že se to fakt děje.

Je to teď tak jiný a tak moc hezký, hrozně bych si přála aby to nikdy neskončilo. I přes ty neshody jsou ty dny tak krásný.

Že bych se dočkala svého happyendu?
 

Je čas jít dál?

5. května 2017 v 18:53 | Miky |  ►Diary
Někdy toho pravého máme celou dobu vedle sebe, ale uvědomíme si to až když je po všem.

Můj pan Božskýý

17. března 2017 v 19:50 | Miky |  ►Diary
Bylo mi 15 když jsem ho poznala. V tu dobu jsem byla absolutně neposkvrněná tématikou vztahů, lásky nebo sexu. Bylo to v dobu kdy jsem teprve začala objevovat, že v tu dobu kluci existují. Na první pohled mi něco říkalo ne, drž se dál, ale po čase co jsem s ním byla častěji a častěji a jako kamarádka jsem se mu dostala hluboko do nitra a poznávala jeho slabé i silné stránky, začala jsem si uvědomovat, že jsem narazila na něco, co mě k němu táhne, hodně táhne.
Stal se mi nejlepším přítelem a pro mě to bylo něco nového co jsem nikdy neměla, bylo to jiné byla tam cítit prostě chemie. Najednou jsem začala cítit jaké to je po někom toužit někoho chtít. Našla jsem v něm něco kouzelného, něco co nikdo jiný prostě nemá a moc jsem chtěla aby to bylo jen a jen moje. Prostě jsem si nedovedla představit, že někdo budí mít možnost tohle mít také. Tím, že jsem ho poznávala ze strany kamarádky mi dalo asi privilegium, teré mám do teďka a když ostatní přichází a odchází já tu pořád jsem a pořád mám své místo i když se furt nějak přesouvá nebo zmenšuje či zvětšuje.
Viděla jsem v něm to co jsem si vždycky přála v někom najít. Našla jsem někoho, kdo měl podobné zásady, někoho se stejným pohledem na některé životní situace, měl stejné názory na pro mě důležité věci, vyzařovala z něj spousta energie, rozumněl psychologii a ne tak jako každý druhý moula co si něco přečte na internetu a myslí si, že spolknul moudrost světa, viděl v lidech to dobré... viděl mě, když nikdo jiný mě neviděl.... dokázala jsem ho poslouchat hodiny a hodiny a nikdy jsem ho neměla dost. Bylo to pro mě jako najít zázrak a střežit ho dokud to půjde.
Tak hrozně mi pomohl, pomohl mi ucelit svojí osobnost, posunout se dál, pomohl mi dospětˇať to bylo příjemnou nebo tou méně příjemnou cestou... Jsem mu do teď tak vděčná a pořád cítím, že mu chci oplatit to co pro mě udělal. A konečně jsem k tomu měla příležitost.
No jenže jsem se prostě do tohohle ideálu zamilovala.. A až potom jsem si začala všimat, že všechno není tak dokonalé jak se zdálo, že i pan Božský může mít chyby. Jenže já ho měla ráda takový jaký byl. Podlamovali se mi kolena když sem ho viděla, když se mě dotýkal motala se mi hlava, cítila jsem motýlky v břiše, každý jeho dotyk pro mě byl jako další dávka drogy. Čím víc jsem sním byla tím lépe mi bylo.
Je zvláštní co semnou dokáže udělat jen tím že je vedle mě. S ním také začali všechny moje sexuální zkušenosti. A teď? ... Co to semnou udělal NevinnýMě to rpostě baví, ať je to jak chce mezi námi, v tu chvíli jakoby všechno zmizelo.
I když to bylo jako na horské dráze a mockrát mi ublížil stejně v něm vidím toho užasnýho kluka.
Uběhlo už 5 let od té doby co jsem v něm našla kousek svého stěstí, ale já i když jsem s ním teď vidím někoho vyjímečného a i přes to, že ztratil většinu toho co jsem na něm tak zbožňovala stejně v něm vidím něco co je prostě fakt užasný. Je to fakt tak užasný, ale zaroveň špatný človek ... pro mě.
I teď když už opadlo mé zaláskované opojení stále můj mozek vylužuje hormony štěstí v jeho přítomnosti, ale teď už si musím prostě říkat že je to jen chemická reakce a nesmím kvůli tomu ztrácet hlavu. Je mě sním tak dobře, pořád mezi námi je napětí, které mám ráda. A ještě k tomu teď když neví co odemě může čekat se mi líbí mít tak trochu navrh.
Naučil mě spoustu věcí naučil mě milovat, přemýšlet, uvažovat nad věcmi, dal mi svůj pohled na život, který teďka sám mění. Já už nic ale měnit nechci jen se mu snažím některé z v podstatě jeho věcí vrátit. Jedem pro druhého dokážeme tolik a přitom si to nikdy nepřiznáme.
Pac a pusu zas někdy
 


Kde je moje místo?

17. března 2017 v 19:11 | Miky |  ►Diary
Občas si připadám, že už ani nežiju, že spíše přežívám. Jakoby můj život byl dlooouhá agonie. V těch lepšch chvílch si říkám, že už mě nemůže nikdy nic víc rozhodit a zklamat, ale pak přijde ta horší chvíle kdy si připadám opradu špatně..

Za pár dní mám Martin narozeniny.... Nejdůležitější člověk v mém životě mě ani nepozvalna svou oslavu. jak se z "nejdůležitějšího" člověka může stát tak snadno nahraditelný ... V tomhle připadě jsem tak snadno nahraditelná já a to docela bolí. I když vím , že to za nějakou dobu bude zas dobrý a zas budu mít svojí první příčku u něj v srdíčku. Jenže já bych chtěla aby se to celý obešlo bez těhle houpaček, kliček atd.

Ať už chci nebo ne pochopila jsem ale, že ničeho v tomhle prostě nedosáhnu.. je prostě tvrdohlavý a nejde to změnit. Já teď prostě musím být v pohodě. Moc si to nebrat a brát ho takového jaký je.

Občas teda nedokážu si něco nebrat osobně, ale snažím se.

Ale když tak vedle něj sedím a vidím jak kouká a jak je rád že sem s ním a pak nastane pravý opak. Přijdou řeči typu tebe nezajímají problémy s ní.... proč by mě tay měli zajímat problémy které se týkají toho že se rozhodl že bude s další mojí kamarádakou o kterou jsem kvůli němu přišla? .... nebo to že furt řešim nějake sračky a už jsem zs hozená do nějaké složky "ostatní" ....

Jednou mi řekne, že mě ma stejně nejradši a pak zas nic, potom si zas rozmyslí, že semnou chce být a pak spolu zas nemůžeme trávit tolik času.... A pak z něj vypadne že já nevím co chci Smějící se... achjo opravdu se absolutně nevyznám v tom co se po mě vlastně chce, vždycky by chtěl to co se mu zrovna hodí, ale co já? Proč ho prostě aspoň trochu nezajímá co to dělá semnou nebo tak něco... Je to fakt sobec..

Ale vzhledem k tomu jak mě prezentuje a pak mě ani nepozve na oslavu .... to mě opravdu zamrzelo....

Občas mi zůstává rozum stát nad jeho myšlenkovými pochody, opravdu to nechápu.......

Přála bych si aby se to už konečně nějak vyřešilo...

Každopádně kde je moje místo? Myslim, si že tady už ne, jen prodlužujeme něco co stejně brzy skončí..... akorát to ani jeden nechceme udělat, protože víme že se "k sobě" zase vrátíme....

Zamračený

Práce jako lék na deprese.

17. března 2017 v 10:00 | Miky |  ►Diary
Jelikož teď prožívám další vlnu svého trápení ve svém životě, nabírám si směny ve své práci, kterou mám moc ráda. Ať je ta práce jakkoliv náročná pořád je pro mě snesitelnější odpracovat v týdnu přes 60 hodin než abych doma brečela s myšlenkami na někoho kdo mi neopětuje ani čtvrtinu z toho.
Pracuji na uzavřeném pracovišti s lidmi s demencí, vyléčenými alkoholiky, schizofreniky a podobnými. Mezi těmito lidmi se najdou i "normální" senioři i když je jich si méně. Moc ráda trávím ve své práci čas a dělám ji s nadšením, naplňuje mě to a jsem šťastná když vidím že jim zpříjemním život. I když práce s některými z nich je opravdu psychicky i fyzicky náročná a po 6 dnech za sebou co jsem měla minulý týden jsem byla opravdu vyšťavená a byla jsem každý večer ráda za svoji postel, hrozně mi to pomáhá.
Našla jsem se v tom a alespoň něco zaplňuje to prázdno co mám v sobě a dovolí mi to se sebou žít a mít se radši. Mám se ráda za to že mi tahle práce dělá dobře. Kolik lidí by si dovedlo představit že budou přebalovat krmit a starat se o staré lidi? ....

Co dál?

16. března 2017 v 21:47 | Miky |  ►Diary
Kde že je vlastně ta poslední kapka? Dlouho nad tím přemýšlím opravdu dlouho přemýšlím nad tím, co je pro mě poslední kapkou v celé té ani nevím jak to popsat prostě v kapitole mého života která se motá pořád kolem Martina. Jsem v poslední době myšlenkama úplně vedle, i když jsem skoro pořád v práci a nebo ve škole stejně mi ve volnějších chvílích utíkají myšlenky zpátky k celému tomuhle velkému problému. A vede to vůbec někam? Přišla jsem vůbec na něco nebo se v tom zase jen tak plácám?

Další články


Kam dál